Duše

Každý ji má. Nebo nemá? Každá je jiná. Každá je jedinečná. Možná, že každá má předem daný svůj úkol. Má? To nikdo nedokáže potvrdit, ale ani vyvrátit. Jsme víc než jen naše těla. Nemusí tomu všichni věřit, tohle rozhodnutí je na každém z nás. Nejsou důkazy, kde duše sídlí.


Na střední škole jsem měla spolužačku. Byla víc kamarádka než spolužačka. Trávily jsme spolu spoustu času. Po škole jsme se navštěvovaly. Jaké jsme byly?Jako sůl a pepř. Noc a den. Každá jiná. Já byla ta, která měla strach se projevit. Měla jsem strach být taková jaká jsem a stát si sama za sebou. Pája byla opak. Byla statečná. Měla sen, za kterým si šla. Milovala koně. Obětovala jim spoustu svého volného času. Někdy obětovala i čas, který měla trávit nad úkoly. Úkoly jsme pak společně probíraly a doháněly o přestávce. Milovala koně tak moc, že jim někdy dávala přednost i před společností lidí. Dokázala lidem říct ne, protože chtěla být s koňmi. Vždy se dokázala postavit za to, v co věřila. Postavila se za to, co ji dělalo šťastnou. Nehleděla doprava doleva. Nezáleželo jí na tom, co si myslí ostatní. Její středobod byly koně. Já naproti ní, doma seděla nad úkoly a nevěděla, co chci. Sama sebe jsem se neustále ptala: „Co mě baví? Co ráda dělám? Čím nebo kým chci být?“ Myslím, že jsem v té době neměla takový sen. Neměla jsem nic, co by mě tak pohltilo. Byla pro mě vzor. Záviděla jsem ji, ten její sen. To, kam směřovala a jak si za svým snem šla. Tvrdě dřela. Nešlo jen o pravidelné tréninky, ale i o péči o koně. Člověk si ani neuvědomí, kolik je kolem nich práce. Vstávala každé ráno ve 4 hodiny, aby je nakrmila. Od koní letěla na autobus, který ji vozil do školy. Pája byla vysoká zrzka. Já malá brunetka. Milovala jsem, když vyprávěla o závodech, kterých se účastnila. Ten její zápal. Jiskra, která se ji vždy objevila v očích, když o závodech vyprávěla. Nikdy ji nezáleželo na tom, kolikátá skončí. Účast a atmosféra na závodech pro ni vždy byla mnohem důležitější.

Každé ráno jsme se setkávaly před školou. Pozdravily se.

„Ahoj“

„Čau, co Blesk? Už má tu nohu lepší?“

„ Jo, včera u něj byl veterinář a má to jen natažené.“

Dál jsme pokračovaly do třídy. Vždy stačilo projevit jen malý zájem o koně a Pája se rozmluvila. Někdy nebyla k zastavení. Zastavilo ji až napomenutí vyučujícího, který vstoupil do třídy a chtěl začít učit.


Měli jsme se jet se třídou podívat na soudní přelíčení do Nového Jičína. Po delší době to byl zase výlet mimo školu. Všichni jsme se moc těšili. Měli jsme jet autobusem, který na nás čekal před školou. Pája, ale na sraz před školou nedorazila. Říkala jsem si, že se asi zdržela u koní a dojede přímo do Jičína. Po cestě autobusem jsem se jí snažila dovolat. Bohužel měla vypnutý telefon. Napsala jsem ji sms. Ti, kteří nestihli autobus ve Valmezu, čekali před soudem. Pája nebyla ani tam. Zkoušela jsem ji volat znovu. Telefon byl pořád vypnutý. Všichni jsme se sešli před soudní síní a čekali až nás pustí dovnitř. Měla jsem nepříjemný pocit. Kde je Pája? Zaspala? Kdyby zaspala, tak mi na sms odepíše. Ale nic. Žádný kontakt z její strany. Začínala jsem se o ní bát. Usadili jsme se v soudní síni a já pořád pokukovala po dveřích. Už? Kdy dveře otevře Pája a vejde? Dveře se ani nehnuly. Najednou se dveře otevřely. Vstoupil soudce. Začalo soudní líčení. Následovala část, kdy musela veřejnost opustit soudní síň. Povídaly jsme si se spolužačkami. Probíraly jsme zážitky ze síně. Když v tom najednou zazvonil telefon. Byl můj? Bohužel ne. Zvonil telefon spolužačky. Na displeji svítilo jméno naši třídní učitelky. Spolužačka byla kontaktní osoba, tzv. předsedkyně, aby nemusela třídní obvolávat všechny spolužáky. Spolužačka zvedla telefon. Najednou se zastavila a ani nemrkala. Zbledla. Nic neříkala. Oči se ji začínaly plnit slzami. A já věděla, že je zle. Začalo mi vysychat v ústech. Co se děje? Máme nějaký průšvih? Něco se stalo Páji? Spolužačka vyšla s telefonem ven před budovu. Utíkala jsem za ní. Hovor skončil. Spolužačka začala brečet. Podívala se na mě a přistoupila ke mně blíž. Když už to vypadalo, že mi konečně řekne co se děje, tak se rozbrečela ještě víc. Nebyla schopná slova. Po zádech mi přeběhl mráz. Teď jsem si byla víc než jistá, že se něco stalo. Něco se stalo Páji. Ale co?

„Řekne mi už kruci někdo, co se stalo? Heeej, co se stalo? Je něco s Pájou?“

Spolužačka se na mě znova podívala a kývla hlavou. Já to věděla. Do očí mi vhrkly slzy. Objala mě a začaly jsme brečet. Slzy se mi kutálely po tvářích. Vůbec jsem nevěděla proč brečím. Nevěděla jsem co se stalo. Když se spolužačka uklidnila, poodstoupila a začala.

„Hani, volala naše třídní. Volali do školy rodiče od Páji….“

„ No? Aaa co se stalo?“

„Pája měla vážnou autonehodu. Pája umřela.“

„Cože? Nerozuměla jsem. Ne, to nemůže být pravda. Pája není mrtvá. Pája žije.“

„Promiň. Rodiče od Páji volali do školy. Je to pravda.“

Sesunula jsem se na zem. Začala jsem vzlykat. Celé mé tělo se začalo třást. Brečela jsem tak, že jsem chvílemi přestávala dýchat. V hlavě jsem začínala cítit tlak. Potřebovala jsem kyslík. Potřebovala jsem se nadechnout, ale nešlo to. Brečela jsem. Na mém dýchání nezáleželo. Proč mám dýchat, když Pája tu není? Kam šla? Kam zmizela? Cítila jsem beznaděj. Byla jsem sama. Pája byla sama. Pája byla pryč.

Dozvěděli jsme se, že Páju zabil nezkušený řidič. Nezvládl zatáčku a vyletěl s autem i Pájou do stromu. Auto se obmotalo kolem stromu tou stranou, kde seděla Pája. Měla jsem na něj vztek, ale v dané chvíli převládal obrovský smutek. Začala se mi tam někde uvnitř vytvářet černá díra plná smutku, která se každý den zvětšovala. Každou vzpomínkou, myšlenkou se díra zvětšovala. Měla jsem dojem, že mě smutek pohltí.

Chodila jsem jako tělo bez duše. Nebyla jsem schopná se soustředit. Ráno jsem šla do školy a před školou jsem na Páju čekala. Po chvíli čekání mi každý další den došlo, že ona už nepřijde. Pája už je jinde. Je tu někde? Vidí mě? Narodí se jako někdo jiný? Potkáme se třeba v jiném životě? NE, to je hloupost. Jsme jen tělo! Leží ve své rakvi a čeká na společné rozloučení. Ze dne na den zmizela. Během vteřiny ji přestalo bít srdce.


Den D nastal. Pohřeb byl tu. Nevím jak, ale najednou jsem tam stála. Všichni spolužáci tam byli. Tělo bylo přítomno, ale moje mysl lítala někde ve vesmíru a hledala Páju. Chtěla jsem se s ní rozloučit. Chtěla jsem ji naposledy vidět. Chtěla jsem ji obejmout. Nejde to, Pája spí a už se nevzbudí. Jeden po druhém jsme pokládali na rakev květiny. Po pohřbu mě vyzvedli rodiče a odvezli mě domů. Najednou bylo vše úplně bezvýznamné. Na ničem mi nezáleželo. Co jsou problémy v životě ve srovnání se smrtí někoho blízkého? Najednou mi bylo jedno jaké máme úkoly, jaké mám známky. Nechci se nic učit. K čemu mi to je? Nikdy v životě společně s Pájou neodmaturujeme. Dlouho jsem nemohla usnout. Hlavou se mi pořád honily vzpomínky na Páju, na její pohřeb. Po celé místnosti byly bílé květiny. Bílé květiny měly být připomínkou na její mladý nevinný život. V uších mi zněla písnička, která doprovázela Pájinu rakev:


Spomaľ máš privysokú rýchlosť,

vnímám ju len šiestým zmýslom,

mám závrať,

náhlim sa po tvojom boku

a mám už dosť zbytočných pokút

mám sa báť.“


Vzpomínala jsem na ni a začaly se mi zavírat oči. Nechtělo se mi spát, ale moje víčka po dlouhém pláči začaly těžknout. Nemohla jsem to ovládat. Myšlenky zmizely. Já usnula. Cítila jsem po dlouhé době klid. Byla jsem smířená s tím, co se stalo. Najednou v tom bezmyšlenkovém prostoru se objevila. Stála tam. Já ji viděla. Dívala se na mě a začala se usmívat. Kde se tu vzala? Jak to že ji vidím? Kolem jejího těla jsem viděla jemnou mlhovinu, která vycházela z její kůže. Viděla jsem jak svítí. Jako by kolem ní poletovaly miliony třpytek. Cítila jsem její klid. Přišla jsem k ní, objala ji a začala brečet. Pája mě k sobě pevně přitiskla. Cítila jsem na své kůži její tělo. Byla opravdová. Stály jsme tam jako dřív. Připadala jsem si, jako bychom se sešly před školou. Celou tu dobu, co odešla jsem na ni čekala. Teď konečně přišla a byla tu. Byly jsme zase spolu. Pája najednou poodstoupila a řekla:

„ Ahoj Hani. Chyběla jsem ti? Jak ti je? Vidíš mě? Vnímáš mě?“

„ Ahoj Pájo, ty žiješ? Jak to že tě vidím? Jak je to možné?“

„Asi mi nebudeš věřit, ale přišla jsem se s tebou rozloučit. Musím jít dál. Moje duše musí jít dál. Možná, že každý máme předem vyměřený čas a každý máme svou tělesnou schránku, skrze kterou se naše duše projevuje. Tělo, díky kterému můžeš v životě vidět, slyšet a cítit. Duše potřebuje tělo. Je jeho součástí. Člověk má dvě části. Jedna z nich je přechodná a jedna trvalá. Tělo je jen schránka. Duše je trvalá.“

„Cože? Takže ty nejsi Pája? Ty jsi duše, která byla v jejím těle? Jak to že vypadáš jako ona? Kdo jsi? Co jsi? Vždyť se tě můžu dotknout.“

„Já vím, že je to složité. Představ si motorkáře, který řídí motorku. Jak je se svým strojem spojený, nebo spíš sžitý. Při každé zatáčce se spolu naklánějí. Motorkář je součástí motorky. Jsou spolu propojení. Dělají synchronní pohyby. Kdyby jeden z nich udělal jiný pohyb než druhý, tak spadnou a možná se zabijí. Je již součástí plodu v matčině břiše. S duší se rodí každé dítě. Dá se říct, že do jisté míry tvaruje povahu člověka. Záleží na tom, jak vyspělá a stará duše to je.“

„Počkej, co? Jak stará duše? Duše stárne?“

„Ne, duše nestárne. Tady stáří není myšleno jako věk, ale jako její moudrost. Myslím to tak, že „mladé“ duše jsou ty, které mají za sebou jen několik životů. Moudrá duše, tedy „stará“ duše si prošla mnohými životy. Myslím, že každá duše si musí projít vším. Všemi emocemi, všemi životními zkušenostmi. Jen pokud to duše zažije na vlastní „kůži“, tak se může poučit. Může jít dál. Tahle cesta mě teprve čeká. Nevím, kde a kdo rozhoduje do jakého života se narodíme. Do jaké rodiny se narodíme. Co se máme v životě naučit. Proč když to vše předem víme, možná, že i plánujeme, tak to v momentě narození zapomínáme? Jako bychom se narodili s čistým štítem. Na tohle ti nedokážu odpovědět. Návštěva tohoto místa je teprve přede mnou.“

„Takže to znamená, že se tvoje duše znovu narodí? Narodíš se jinde, kvůli jiným životním zkušenostem? Nebudeš si mě pamatovat? Je tohle doopravdy konec? Už se nepotkáme?“

„ Víš, mám dojem, že je ve vesmíru něco většího než jsme my, lidské bytosti. Duše, které jsou tak moudré, možná osvícené, že plánují každé duši zkušenosti, kterými v životě projdou. Možná, že plánují i to, koho potkáme. Kdo bude náš přítel a kdo náš nepřítel. Představuji si to, jako v pohádce o Dvanácti měsíčcích, kdy za nimi přijde Maruška pro pomoc. Takhle podle mě přijde každá duše před ty nejmoudřejší. Shrnou si to, co v minulém životě zažila, čemu se naučila, co se jí líbilo,atd. Dostane vysvětlení všech situací, kterými prošla. Proč musely být takové jako byly. Proč nemohly být jiné. Pokud se duše poučila, dostane příležitost v novém životě na možná méně konfliktů a více štěstí. Ale žádná duše neprojde svůj život v lidském těle bez překážek. Každá duše potřebuje růst. Každá duše potřebuje překážky. Každá duše míří k moudrosti. Může se i stát, že pokud se dva lidi milují a jsou si souzeni a život je rozdělí. Můžou se pak potkat v dalším životě. Neví, že jsou to oni, ale cítí mezi sebou něco většího. Něco, co je k sobě táhne. Něco, co nemůžou přehlížet a musí s tím druhým být. Tak to podle mě může být i u přátel nebo rodiny. Může se stát, že se v příštím životě opět potkáme, jen v jiné formě. Ale naše přátelství může být ještě větší, delší nebo se taky můžeme jenom minout. Bohužel se můj čas krátí a já budu muset brzy odejít. Přišla jsem se s tebou rozloučit a ukázat ti, že smrtí nic nekončí.“

„Přijdeš ještě?“

„Hani, tohle je naše poslední setkání. Od teď budu žít v tvých vzpomínkách. Ještě mě jednou obejmi, protože už mě volají a já musím jít. Slib mi ještě něco. Vždy zůstaň sama sebou. Věř v samu sebe! Slíbíš mi to?“

„Dobře, slibuju. Budeš mi chybět.“

Objala jsem ji a najednou se mi v náručí rozplynula. Byla pryč. Smutek a bolest z jejího odchodu zůstal. Černá díra se začala zmenšovat. Začala jsem cítit klid. Najednou jsem opět začala dýchat. Mohla jsem se konečně nadechnout.


Vídala jsem ji v hlase jiných. Vídala jsem ji v rozhovoru dvou kamarádek, které se spolu chichotají. Sem a tam jsem ji viděla v dívkách, které se ji něčím podobaly. Ale ona už to nikdy nebyla. Už to nikdy nebyla moje Pája. Vzpomněla jsem si na svůj slib, který jsem ji dala. Slyším její slova“ „Věř sama sobě….“ Udělám to i za ni. Ať se děje cokoli, budu se vždy snažit být svá a pravdivá. Můžeme svůj život ztratit ve vteřině. Já svůj život z nějakého důvodu ještě mám a proto nepromarním, žádnou vteřinu! Najdu svůj sen!

88 zobrazení